Na mandolínu u nás hraje Martin Ženata. Mandolína je vyrobená v americe, dovezl mu ji Jirka Toufar. Nejdřív ji sice nechtěl prodat, ale nakonec to dopadlo.
Více fotografií je zde
Více o Martinovi zde
Zde něco o mandolíně obecně. Podtržené výrazy v článku jsou odkazy na wikipedii
O MANDOLÍNĚ
Vývoj mandolíny, jak ji známe teď, začíná v 16. století Itálii. Jedná se o mutaci orientálních nástrojů, nazývaných jako Tambur, Tampura, Pantur, Catar, al'oud, atd...
Orientální nástroje byly do Evropy často přiváženy jakožto kořist z křížových výprav proti Arabům. Mandolína vychází převážně z francouzské
modifikace, která byla označována jako "mandore" (mandola) , která byla představena poprvé na dvoře Medičejských. Od té doby začaly vznikat různé úpravy nástroje, ovšem už s označením mandolína (mandolino), které se lišily v různých lokálních modifikacích - proto se zachovalo tolik druhů mandolín, jen v samotné Itálii(lombardská, milánská, sicilská, římská, neapolská, atd..) kde dominantní byl a stále je tzv. NEAPOLSKÝ TYP, který je také někdy považován za klasickou mandolínu.
Obecně můžeme charakterizovat mandolínu, jakožto malou loutnu. Mandolína po své předchůdkyni zdědila struny ve sborech (zdvojené, ztrojené struny laděné unisono nebo v oktávách); dále vyboulené bříško slepené z menších dřevěných proužků a krásný, až nasládlý zvuk. Jedná se o nástroj sopránový, rozsahem stejným jako mají housle (ladí se stejně GDAE, tedy po kvintách).
Nejznámější a nejrozšířenější je pravděpodobně tzv. NEAPOLSKÝ TYP, tělo má kapkovitý tvar, vyboulené bříško, většinou bohatě zdobenou vrchní desku, někdy také vykládaný hmatník; zvuk je nasládlý, zvonivý. Nejčastěji se s ní setkáváme v Italské lidové hudbě, ale existuje také celá řada orchestrálních, či komorních kousků pro tento nástroj. Mandolínu použil ve své tvorbě např Vivaldi nebo Dusík.
Oproti tomu PORTUGALSKÝ TYP, který má spíše cibulovitý tvar těla a mírně prohnuté dno se zvukově podobá spíše kytarám - konkrétně má delší dozvuk. Vznikl (jak už název napovídá) na portugalském dvoře, kde byl velice oblíben. Záhy proniká i do portugalské lidové hudby.
V roce 1883 emigruje velká skupina italského (hlavně sicilského) obyvatelstva kvůli neúrodě a hladu do Ameriky. S sebou si berou své NEAPOLSKÉ mandolíny, které se v USA stávají postupně stale více oblíbenější. Mandolína začína pronikat do Americké lidové hudby, kde zůstává dodnes. V této době je mandolína už poměrně rozšířená v Evropě a to jak ve vážné, tak v lidové hudbě (objevuje se hlavně na recitálech, existuje pro ní už i několik koncertů; např od Vivaldiho).
Ale vraťme se ještě na chvíli do USA; kolem roku 1897 už je mandolína obecně velmi známá a rozšířená. Po spojených státech cestují četné mandolinové orchestry. V roce 1902 se začínají objevovat první ploché mandolíny. Začaly vznikat z jednoho prostého důvodu:
na NEAPOLSKOU mandolínu se díky jejímu vypouklému bříku nedá hrát příliš pohodlně, když stojíte. Proto v roce 1902 uvádí na trho firma GIBSON (mimochodem existuje do dnes) mandolínu TYPu "A", která má naprosto ploché tělo, tvaru kapky. Na nástroji byly, místo kulaté ozvučnice, dvě ozvučnice tvaru "f" (a stejnojmenných kytar, tzv. Gibsonek), což někomu může připomínat housle (a také to byl původní záměr, napodobit akustické vlastnosti houslí).
Kolem roku 1923 uvádní firma GIBSON další převratný typ mandolíny; tentokráte mandolínu typu-F (florentine), která už nemá symetrický tvar - na jedné straně těla má vlnku; ozvučnice je buď oválného tvaru, více rozšířené jsou však ozvučnice tvaru "f". Nástroje z tohoto období (20. a 30.léta) jsou dnes v USA legendou (o čemž svědčí i jejich cena, cca 500 USD až 10000 USD) a většina výrobců vyrábí jejich kopie dodnes. Mezi americkými muzikanty jsou obecně oblíbenější mandolíny TYPu "F", pro svůj jemný zvuk a příjemný tón.
V Evropě mezitím vliv mandolíny trošku upadá(mandolinových skladeb je málo; mandolína zůstává jen v lidovém prostředí; do popředí se dostává kytara); svého znovuzrození se dočká v 60.-70.letech, kdy prochází Irská hudba stádiem experimentování. Irští muzikanti tehdy cestují po světě a hledájí nový impuls pro svoji lidovou hudbu. Cestují samozřejmě také po středomoří, kde se setkávají s mandolínami. Právě tehdy vzniká tzv. IRSKÁ mandolína, která je velice podobá mandolíně PORTUGALSKÉ (vznikne zploštěním bříška mandolíny neapolské). Podobný osud potká i řecké bouzouki. V irské hudbě se objeví pod pod názvem IRSKÉ bouzouki; hlavní změna je samozřejmě opět v bříšku nástroje, které je ploché. Čímž se dostáváme do současnosti. Je třeba říct, že mandolinová hra je v dněšní době stále dost populární. Bohužel na poli strunných nástrojů má stále monopol kytara (hlavně pro svoji univerzálnost), takže nějaké masové rozšíření tohoto nástroje zřejmě nehrozí (aspoň ne do té míry jako v USA). Také je třeba uvést, že mandolína se stále vyvíjí, takže tu dnes máme třeba elektrické mandolíny, kytarová mandolína, s různými názvy (mandolína s 6ti strunami nebo malá kytara s 8mi strunami). Dále 5ti sboré mandolíny; dvojkrké mandolíny a kdoví, co ještě...